Ponořeni do sledu událostí svého života, prožíváme emoce a myšlenky s nimi spojené, a často se v nich ztrácíme a nevidíme směr a vyšší záměr těchto prožitků pro nás. Naše energie a pozornost jakoby byly chyceny do stále rychleji se točícího kruhu - někdy se necháme rádi unášet v radosti či bezstarostnosti, jindy zase toužíme spatřit konec některých životních situací. Avšak vše, čím procházíme, vše, co zažíváme, má skrytý hlubší význam pro naši duši, pro náš vývoj. Ať již se jedná o odzrcadlení skrytých částí v nás, jež potřebují být osvobozeny naším přijetím a uvědoměním, či o nutné prožití utrpení či radosti, pro hlubší poznání a následné nalezení cesty, která se stále více přibližuje tomu, co si naše duše dala za záměr. Je-li nám to příjemné či ne, pravdou je, že vše slouží našemu vývoji, ale klíčem ke všemu je naše hladina energie, naše energetické očištění a stav vědomí. Často je velmi složité povznést se nad naše životní situace a spatřit co nám sdělují za tajemství - co si máme uvědomit či jak směřovat náš život. Vědomí je rozhodujícím faktorem ve změně našeho života - jelikož zvýšením našeho vědomí získáváme vyšší rozhled a hlubší vnímání spojitostí mystérií života. Pro toto je důležité energetické očištění, posílení a práce na sobě - bdělost. I ti z nás, kteří na sobě takto pracují se mnohdy obrací s žádostí o radu a energetickou pomoc na ty, jež jsou na stejné cestě - jelikož dokázat se povznést nad situaci, jež nás energeticky svazuje skrze emoce a myšlenky je složité a přesto je to naším úkolem. Karmická napojení, tj.vztahy či situace, jež potřebují být naplněny, pochopeny a následně osvobozeny nám způsobují jakousi mlhu před naším vědomím a proto jsme lapeni do hry emocí a myšlenek, v níž ztrácíme sami sebe, a spatření skrytého poselství tohoto nám uniká.
Energetické očistění, povznesení vědomí a vyjasnění náhledu na životní situaci prostřednictvím vedené diskuze, nám navrátí pocit, že jsme konečně “sami sebou”, pocítíme větší sílu, jasnost a nadšení pro harmonické vyřešení našich záležitostí, jež nás tížily a tím nám odčerpávaly energii a zabraňovaly tomu, abychom byly šťastní a vědomi si radosti v nás. Náhle pocítíme hlubokou vděčnost, že jsme prohlédly stíny a chápeme minulé utrpení, trápení či bolesti jako skryté požehnání, jež k nám přišly, abychom se staly více vědomými, “živějšími” a skutečně tím, kým ve skutečnosti jsme.
Zajisté zde nejsme proto, abychom trpěli, ale těšili se z neustálého vývoje a stále se rozšiřujícího poznání - a to života pozemského i duchovního. Neboť tyto dva světy nejsou oddělené, ale naopak spolu úzce souvisí. Ať již se nacházíte kdekoliv na vaší cestě, ať již procházíte takzvaným “dobrem” či “zlem”, jak se tomu tak říká, ať již se ocitáte na jakékoliv straně kyvadla duality zdejšího světa, “radosti” či “smutku” - energetické posílení, nadhled zvýšeného vědomí a spojení s naším nitrem - naším vnitřním duchovním já - je jedinou cestou, jež nám zaručí vnitřní klid, mír, blaženost, poznání sebe sama... Ale spatřit, vnímat a chápat tuto vše-přesahující skutečnost - jež je nad hrami pozemského světa a přesto jeho součástí - je obtížné, když jsme přivázáni na kolo karmických situací, jež nám zabraňují se zastavit a pohlédnout v pravdě na “skutečnost”. Z tohoto důvodu je důležitá energetická pomoc a vedení, jež nám navrátí to, kým jsme. Zvýšením našeho energetického pole a také tím změnou v našem vědomí se promění i náš pozemský život a jeho události. Stáváme se vidoucími kormidelníky naší lodě života a naší bytosti - a již nejsme vláčeni rozbouřenými vlnami oceánu emocí, myšlenek a situací, jež nám dominovaly.
Získáte schopnosti a techniky, jak proplouvat oceánem života a spatřit ta místa, jež si přejete - a to jak ve svém nitru, tak i ve vnějším světě. Vnitřní a vnější svět jsou odzrcadlením jeden druhého - a proto působením na to vnitřní měníme náš vnější svět. A tento, je zde pro nás k tomu, abychom si lépe uvědomily ten vnitřní.
Totéž platí pro naše fyzické tělo a jeho zdraví - je vnějším nástrojem, jež nám sděluje, co nechceme přijmout za informaci z našeho nitra. Každá nemoc je projevem chyb - tedy nevědomí, kterého se dopouštíme na sobě či svém okolí. Odbornými energetickými technikami se odblokovávají zakódované informace každé nemoci, a je pak na nás, zda je přijmeme a tak řekneme ano našemu vyléčení. Skutečné vyléčení přichází z našeho uvědomění, ze změny v nás, v přijetí a poznání něčeho v nás. Léčení energií nám posílí naše energetické pole a tím zvýší naše vědomí nad naši běžnou úroveň, tím máme možnost přijmout sdělení z našeho nitra týkající se naší nemoci. Energie posílí imunitní systém a tím dá tělu větší sílu se s nemocí vypořádat, avšak skutečné a trvalé vyléčení nastává procitnutím z naší nevědomosti. Není tedy možné se nechat vyléčit léčitelem bez osobního rozhodnutí spolupracovat v práci na sobě a touhy se uzdravit na duši i na těle.
Pokud cítíte, že Vám ve vašem životě cosi chybí, pokud stále hledáte sami sebe a svou cestu, pokud si připadáte vláčeni a zataženi do her pozemských zkušeností a nevidíte cestu ven, nechápete proč... pokud vás přepadla bolest duše či těla... pokud chcete rozzářit jiskru světla ve vás a cítit blaženost a radost nehledě na to, čím v životě procházíte, pokud chcete objevit tajné poklady mystérií bytí, jež jsou neustále v nás a kolem nás, avšak jsou viditelné jen pro málo které, jsem zde s radostí a pokorou pro vás, abych byla prostředníkem pro Síly Světla, jež vás prozáří, povznesou a projasní... a navedou na cestu, jež je Vaší...
Prochází temným tunelem a touží spatřit světlo... Cítí, ví, že někde tam v dáli se nachází... Sužuje ho smutek, tíha a osamění – i když tímto tunelem procházejí i ostatní, každý zůstává ve svém vlastním světě, komunikace není možná... a ačkoliv na sebe hledí a jejich ústa vyslovují slova, nevnímají se... každý navzdory zdánlivému kontaktu zůstává sám, neboť zůstal nepochopen...
Temný tunel... i tak v něm prosvítá jakési světlo - ale nikdo neví, odkud toto světlo pochází... Cítí, že musí jít dál, že tam na jeho konci se nachází barevný svět, plný slunce, vůní a něžných tónů...
Víra a touha pohání každého tímto tunelem vpřed, ke světlu. Mezi zdejšími bytostmi se nachází jakási blána, jež každého odděluje od ostatních. Stíny a různá podivná stvoření doprovází každou bytost - zdají se být přeludy, jež duši cestujícího deformují, a ztěžují jeho kroky... Přesto jen málokdo se těchto přeludů vzdá, aby jeho cesta byla rychlejší, aby se mohl bez zátěže vznést a proletět tímto temným tunelem rychle k tomu, co jej přitahuje – ke světlu. Přesto se jen málokteří z těch, kdož tudy procházejí, rozhodli zbavit přeludů těžkosti a důležitosti rolí své osoby. Jejich kroky jsou bolestné a někdy vedou i opačným směrem... vzdalují se světlu... Jsou nesmělí a bojácní - čím více se přibližují ke světlu, tím větší strach se v nich probouzí. Vědí, že svá zavazadla a přeludy ztratí, jakmile vstoupí do světla, a to si nedokáží představit... Tak dlouho byli na těchto představách a stupnicích hodnot závislí... tyto přeludy jim zrcadlily jejich velkou důležitost a osobní důstojnost, zabraňovaly vědomému vnímání pocitu marnosti, osamocení a bezduchosti, jenž odrážel přítomnost týchže aspektů v jejich žití...
Každý z nich obklopen neprůchodnou blánou, zakuklen v lepkavé průsvitné bublině oddělující od sebe jejich vlastní malé světy.. Rozhlíží se kolem sebe a vnímá tyto ostatní bytosti - jejich chování mu zrcadlí jeho samotného... Pohlédne na svá vlastní stvoření a iluze, které s sebou vláčí a které jej udržují v bolestném sevření ponurého světa tunelu. Jedině on je může odstranit, opustit a ulehčit si svou cestu za světlem.... Prohlíží si pečlivě jedno závaží po druhém, každou svou entitu zvlášť, a neví, které opustit... Při pohledu na každou z těchto iluzí se mu vybaví hodnota, příběh či pocit důležitosti, které mu poskytovala - rozloučení je tedy těžké... přetěžké... neboť zničením či opuštěním každého z těchto přeludů rozpouští také část své vnitřní iluze o sobě a o Bytí... S každým odlehčením těchto okovů se jeho vnímání světa mění - a tedy i vnímání sebe sama...
Unést proměnu představy iluze ve skutečnost vyžaduje notnou dávku odvahy a vnitřní touhy překonávající potřebu klamu a bezbolestné přetvářky. Avšak pokaždé, když odmítá odstranit další ze svých závaží a jde i s jejich tíhou dál, ač již možná o některá z nich lehčí... při pohledu na své spolucestovatele spatří odraz sebe sama. Vidí v nich svou pošetilost, zmatek a zapletení do her entit, jež sám vytvořil, jež se krmí jeho energií, jež ho ovládly a nemají v úmyslu ho nechat dojít rychle ke světlu. Ba naopak, ony jej přesvědčují a vymýšlejí si důvody, proč by se neměl ke světlu přibližovat tak rychle... zmatou ho, popletou a on pak nevidí správný směr. Nepovšimne si, že vlastně stále putuje tunelem tam a zpět, že v omezeném prostoru tunelu živoří a živí své vlastní iluze a entity, a udržuje své drahocenné okovy...
Toto prohlédnutí mu dodává větší rozhodnost a sílu se postupně odlehčit a uzřít Pravdu o Sobě a Bytí... a s tímto uvědoměním se přibližuje ke světlu na konci tunelu, jako by jeho chodidla plula, jako by se vznášel... jeho touha po vyšším světě roste a jeho oddanost Pravdě a Světle lásky, moudrosti a síly vzrůstá...
Ale, co to...? Nachází se sice stále v tunelu, ale obklopuje jej světlo... i ti, které vidí dále na cestě, blíže k cíli, se zvláštně třpytí ... Tunel tedy už není temný, září jako tisíc sluncí ! Ale světlo, které zde nyní vše osvětluje, vychází z poznání - z duchovního srdce každé ze zdejších procházejících bytostí. Všechny směřují dál a dál... jakoby se konec již blížil... ale čím dále jsou na cestě, tím více vnímají, že světlo je v nich a svým vyzařováním je tedy také obklopuje, a vede je dál, až ke svému Zdroji...
Jejich touha po Domově sílí, a s tím odpadají i všechny myšlenky, emoce, vzpomínky ... vše se rozplývá, aby mohlo dosáhnout jednoho jediného, nejvyššího cíle... aby mohlo splynout ve Světle Lásky, Moudrosti a Síly, jež je už nyní nese kupředu, k dalekému světelnému víru na konci - neboť jej uskutečnili sami v sobě... Pouze se odzrcadlilo vnitřní ve vnějším... Všechny bytosti splynou do jedné velké Jednoty, a přesto Jsou jedinečnými božskými Identitami. Každá prošla svým vlastním příběhem, svou vlastní cestou za světlem a nasbírala své zkušenosti... ale toto vše se již rozplynulo, aby bylo přeměněno do Stále se rozšiřujícího Jednotného Božského Vědomí Stvořitele... jež se obohatil, poznal skrze tyto jednotky vědomí...
Božské částečky vědomí pak opět vychází ze světelného víru ven, a dostávají se do vyšších světů... světů vysoko-frekvenčních stvoření... do dalekých, vzdálených galaxií a vysokých dimenzí... Každá putuje do té, kterou si vybrala na základě své potřeby další zkušenosti, dalšího objevování a dalšího poznávání velkoleposti Stvoření...
(Reprodukce celku nebo částí tohoto článku je povolena pro jakékoliv médium, pokud je připojena tato poznámka
www.reiki-centrumpraha.cz )
Probouzíme se každým dnem do nového života, jenž nám nabízí další možnosti vývoje našeho vědomí. Někdy se zdá, jako by se vše točilo v nekonečném stereotypu, v šedivé každodennosti a povinnostech: Zajištění našich fyzických potřeb, ale také potřeb společenských - spatřit se v odrazu svého okolí, ve tváři míjejících lidí. Život druhého člověka nám může připadat jako vzdálený svět. Nořím se do očí cizích kolemjdoucích a vnímám jakýsi hologram - svět, jež snad ani neexistuje. Blázním? Určitě! Každý z nás je tak trochu blázen! Jen se rozhlédněte kolem sebe - žijeme ve světě, jenž nás ovlivňuje, a přesto je tvořen vlastními světy nás všech.
Každý z nás si vytváří svůj vlastní mikro-vesmír: svůj okruh přátel, své povolání, své auto, svůj byt, svou oblíbenou hudbu, své oblíbené filmy, své oblíbené aktivity... Vše, jako by bylo o našem vlastním “výběru”... ale otázkou je, zda jsme to skutečně my, kdo se rozhoduje. Zdali to není nějaký převzatý program ze systému, který zde byl nastaven, a jenž naši společnost přerostl a ovládá? Skutečně se rozhodujeme sami, ze svého nitra, co je pro nás nejlepší a nejdůležitější? Nakolik se necháváme strhávat působením přicházejícím z vnějšího okolí - ať již z médií, reklam, z názorů lidí kolem nás... ? Jít za svým vlastním snem ... kolik lidí se odváží žít podle svého nitra? Jistě, jsou zde omezení karmy a snažíme se v rámci možností, nakolik je nám dovoleno, proměnit svůj život v to, co má pro nás – hluboko v našem nitru – největší význam. Ale neztrácíme někdy naději a vnitřní sílu, neopomíjíme onu božskou jiskru v nás, jež by nás navedla na cestu a na hladinu vědomí, jež je nad rámec běžného šedivého chápání?
V koloběhu všední rutiny se nám může vše jevit jako nudný sled nevyhnutelných událostí, zoufalých snah proměnit šeď dní v cosi vznešenějšího... Ani majetky a veškerá nádhera tohoto světa nemohou naplnit prázdnotu naší duše... Ovšemže je příjemné mít možnost mnohé objevovat, cestovat, mít nádherné bydlení či žít životem v bohatství... a jistě i tato pozemská hojnost se může stát dokonalým nástrojem poznání... avšak pouze vědomí, jež je bděle udržováno v Božství, se dokáže obohatit vnějším světem, a stejně tak do tohoto vnějšího vnést své niterné bohatství...
Pravdou tedy je, že pouze naše Vnitřní božské království přemění monotónnost a ponurost vnějších stereotypů v dojemné nalezení “skutečnosti” v zrcadle našeho duchovního srdce.
Toto uvědomění se ovšem často nelíbí našemu vnějšímu já, našemu egu, jež by chtělo vyniknout, být uznáváno a mít vše “pod kontrolou”. Nejprve se mu nelíbí toto, potom zase něco jiného... Chtělo by lepší práci či dokonalejší okruh přátel, větší uznání, více pozornosti a péče, více peněz a možností, atd. Však to jistě všichni znáte - jsme jako malé paličaté děti, které chtějí stále více hraček a lepší hračky... Někdy jsme zcela zataženi do her svých vlastních tužeb, tedy – promiňte - “potřeb”, jak je nazývá naše bláznivé ego.... a začneme se hned vztekat, nadávat, brečet či sami sebe uvedeme do depresí, pakliže nic není takové, jak bychom si přáli.
Určitě, jsme děti boží a máme možnost tvořit, a tedy vytvořit si život podle svých představ... a neradi zůstáváme v “prohře” neschopnosti získat to, co chceme. Na tomto není nic špatného, chtít si vytvořit ráj na zemi... a být štastný a spokojený... Nicméně, problém spočívá v pozici, z níž vycházíme. Přání vycházející z našeho ega a z nízkého vědomí, z pohledu naší žabomyší perspektivy, není propojeno s poznáním, Božským nadhledem. Platí tedy, že i kdyby se nám přání nakonec splnilo, bude vždy jakousi lekcí, která nás - ať již prostřednictvím bolesti či pocítěnou prázdnotou, nebo i skrze radost, přivede k vyššímu vnímání našeho života a jeho spojitostí.
Vědomí oddělené od souladu se svým vyšším božstvím není schopno tvořit v bdělosti a se znalostí následků, a je tak lapeno do sítí nízkých sfér, z nichž se pak musí těžce a bolestně vymotávat. Čím více pozornosti věnuje naše vědomí nízkému, bez spojení s Božstvím, tím více se nechává zatáhnout do her duality a jejich pastí... a tím více zapomíná na nádheru svého niterného božského světla, jež mu jinak dává křídla a umožňuje mu pobývat v tomto světě hmoty a nebýt z něj...
Ale spojíme-li se se svou božskou podstatou, a předáme-li jí svou důvěru prostřednictvím své pozornosti, pak se staneme světelnou bytostí kráčející tímto světem - a ta nás pak navede tam, kde máme být, pro náš nejvyšší vývoj, nejvyšší osvobození a nejvyšší službu božství a sobě samým... Vůbec se nejedná o poddání se a o nečinné čekání na “spásu”- nýbrž jde o propojení našeho hvězdného jáství a naší zdejší vůle – naší jiskry života zde.
Tímto spojením se dějí zázraky... Vaše duše a celá vaše bytost je pak naplněna blaženou radostí z čistého bytí - a do vašich pozemských záležitostí se vnese povznášející frekvence lehkosti, jež odstíny šedi promění v barvy duhy. I když se události vašeho života třeba okamžitě nezmění, jak byste si “přáli”, již nejste závislí na vnějším sledu událostí svého života. Jste to vy, kdo vnáší světlo i do těch nejtemnějších a nejchmurnějších situací... a jestliže v tomto obstojíte a dojdete k poznání, tedy zažijete sílu a moc božského světla lásky a moudrosti v sobě, pak věřte, že už nebude důvodu udržovat vás ve zdánlivě temných či bolestných situacích a naopak již k sobě “přitáhnete” to, co s vámi souzní - světlo, radost a blaženost. To ovšem představuje další lekci – cestu, nikoliv cíl, neboť získáním vnějších tužeb čelíte nebezpečí zapomenutí na své niterné světlo a jeho sílu. Hrozí vám, že byste se mohli ztratit v nádherném pohádkovém světě jako Alenka v Říši divů, že byste touto zdánlivou nádhernou neprošli a uvízli byste tam... Proto vaše bdělost a vaše spojení s vaším nitrem musí být neustálé a vytrvalé... jen tím se dostanete na vrchol vývoje a poznání, a nakonec do Světelného domova, odkud jste přišli...
Až se tedy zase jednoho pochmurného rána probudíte a venku bude šedivo a temno, vaše duše se stáhne strachem z dalšího přicházejícího každodenního stereotypu a vy si budete představovat, jak opět procházíte davem lidí hrnoucích se do práce, stejně jako vy ponořených do všednosti, uvědomte si, že to na Vás záleží, pouze a jedině na Vás, zda se necháte zatáhnout do iluze rutiny a zapomenete na uvědomění svého Božství a své Božské cesty za dobrodružstvím zde na Zemi...
Každý den je darem a možností získat rozsáhlejší poznání, dosáhnout hlubší schopnosti prožitku pravého Bytí... Je zde tolik příležitostí k růstu a také k vyjádření toho, kým skutečně Jste... Jde vždy o malé projevy, jež jsou vždy velkými dary Existenci – dary, jimiž dáváte sebe sama.
(Reprodukce celku nebo částí tohoto článku je povolena pro jakékoliv médium, pokud je připojena tato poznámka - www.reiki-centrumpraha.cz )
Den za dnem odvíjí se, lekce za lekcí přichází a zlaté klubíčko mého spojení s Božstvím se kutálí. Přibližuje či vzdaluje nás Rozhodnutí našemu zlatému zdroji? Jak poznat z této pozemské mlhy, které rozhodnutí je to “správné”? Někteří radí “Poslouchej své srdce”. Další zase “Musíš jít s proudem”, tedy nikoliv proti toku svého životního směřování. Jiní tvrdí “Dělej vše tak, abys zůstala v harmonii a spojená Sama se sebou...” Tolik rad, a přesto žádná se nezdá být definitivní.
Často se rozhodneme pod vlivem přílivu emocí, které se v nás vynořují - ale emoce jsou přece spojeny s karmickými zatíženími, jež čekají, aby byla uvolněna, zpracována, to jest očištěna “uvědoměním”. Jak směřujeme své životy? Snažíme se udržovat v “bezpečí”, schováváme se před touhami v nás ukrytými? Vše jen pro to, abychom nenechali vynořit v plné síle emoce tak dlouho udržované pod kontrolou? Kolikrát vyjádříme svou lásku, svou upřímnou radost z blízkosti milované osoby? Či jak dlouho si dovolíme setrvávat ve vztazích, jež nás nenaplňují, a to jen ze strachu, že by vše bylo opět “nové”... Snad ze strachu ocitnout se tváří v tvář sám sobě... Ano, jaká bolest a tíha uvolní se v nás při pohledu na naše vlastní stíny - na vše potlačované v nás... Kolikrát si dovolíme být skutečně “sami sebou”, a zejména neschovávat se před svými stíny, svými skrytými představami, svými touhami, jež se bojíme naplnit.
Jak krásné vznešené bytosti světla lásky a moudrosti JSME... ale uprostřed pozemských emocí a myšlenek, pozemských situací se často ocitáme bezmocní... Světlo poznání přichází někdy právě po bolestném utrpení zažitém v našem životě. Modlitby a meditace směřované k onomu Božství v nás, k Vyšším stupňům vědomí, nás utiší, naplní světlem lásky a moudrosti, ale zdá se mi, že o pozemském dění naše Vyšší aspekty, Vyšší bytosti, Vyšší sféry... mnoho nevědí... Samozřejmě, radí mi opět: “Zůstaň si vědoma Sebe sama, svého Nitra, své Božské podstaty...”, v tom se ve mně vzedme velká síla a láska, letím do svých Domovských světelných sfér, jsem naplněna Božskou blažeností z Bytí...
Avšak jakmile se zeptám na své pozemské cesty, na svá rozhodnutí, jako odpověď se mi neustále zrcadlí Světelná síla mého Božského bytí... Ach ano, síla se do mne vlévá... Znamená to snad, že ať je mé pozemské směřování jakékoliv, musím Být tou, jíž Jsem? Silnou, zářící, milující božskou bytostí? Ano, to je nádherné, dává mi to křídla a ještě větší chuť jít dál a Žít v těchto podivných dimenzích bytí...
Ale, Vy, Vznešení ve Světle, vy vůbec neznáte emoce! Neznáte propletence zdejšího bytí... Nacházím se zde snad ve světě stínů? Je to temná hluboká jeskyně, v níž se pohybuji a pozoruji své vnitřní stíny? Mám je tedy všechny prozářit svým Božským procitnutím? Ale to zde je asi nemožné... Vy vůbec nevíte, jaké to je, ocitnout se v labyrintu stínů... “Nepozoruj stíny, ale to, co je vytváří...”, ozývá se tichý moudrý hlásek. “Dobře, ale tady není vidět nic, než šeré obrysy...” “Vnímej svým vnitřním zrakem, svým vnitřním cítěním... navnímej se na to, co je za těmito stíny... co tyto stíny vytváří... a nezapomeň, že i zde je Světlo, neboť aby mohl vzniknout stín, je potřeba alespoň trošku světla... I zde je světlo, má Milovaná, neboj se, jsem zde s Tebou...”
Navnímat se na naše pozemské události tak, abychom poznali, zda jsou v souladu s naším Božstvím či nikoliv... Ale vždyť zpracovávání našich vnitřních stínů, jež se nám zrcadlí v pozemských situacích, je spojováním se s vlastním stínem, za účelem jeho prozáření... Ach ano, neztratit Sebe... kolikrát jsme Zapomněli? Kolikrát jsme se točili v bludišti strachů, stínů, tužeb, jež jsme sami stvořili? Celé mé bytí volá po Svobodě... Vyčítám všemu pozemskému, všem událostem, že mi berou mou svobodu... ale vždyť to jsem jen já sama, mé malé já, zatížené emocemi, strachem, bolestí, očekáváním, představami... co mne drží v zajetí jeskyně otroků... a bere mi mou svobodu.
Jediná Svoboda, která existuje, je Božství v nás - objevení vlastní božské síly... A její neustálá manifestace v této jeskyni bytí... Je tedy třeba neutíkat před svými nižšími vlastnostmi - neboť i ty jsou zde k našemu poznání... k zažití bytí v nižších sférách, jako je tato... Nejhorší, co můžeme udělat, je schovávat se sami před sebou... zbabělost... Ano, jsme Vznešeným duchem, ale jsme také pozemskou bytostí, jež má své touhy, strachy... a tyto jsme sem přišli zažít, rozpoznat, uvolnit a prozářit... Jsme zde na cestě za Osvobozením a Poznáním... Každý náš krok, každé naše rozhodnutí musí být provázeno Láskou a nikoliv strachem, Silou a nikoliv slabostí... To neznamená, že v sobě nemůžeme nikdy pocítit strach či slabost - ty jsou zde pro to, abychom je přetransformovali a byli jimi ještě více posíleni... Ať již jsou naše rozhodnutí jakákoliv, ať už jdeme proti proudu či s ním, ať již jsme v souladu se svým božským záměrem či nikoliv... je to naše pouť za poznáním...
Jistě, mnozí říkají, že už není čas na chyby... Planeta Země se posouvá do Vyšších sfér a ti, co nebudou frekvenčně souznít s Vyšším, zůstanou v temnějších, hustších dimenzích a nepůjdou dále... Ale nezapomeňme, že hraní si na “Dokonalé”, bez vnitřních stínů, je mnohem horší než si přiznat, že je ještě mnohé, co musíme uklidit a prozářit, mnohé, co musíme zažít a rozpoznat, a nakonec spojit se svým Božstvím... Nebojme se stát tváří v tvář pravdě o nás samých - ano, jsme velkými krásnými světelnými bytostmi... Jsme plni lásky, moudrosti a síly, můžeme se vznést do svých světelných domovů a načerpat sil, pravdy a hluboké lásky... ale nezapomínejme toto vše použít při našich denních výzvách, v našich rozhodnutích...
Nebojme se žít to, co cítíme, ačkoliv to může být rozhodnutí učiněné pod vlivem emocí z pozemské roviny, přesto - právě to jsme sem přišli zakusit... Vidím, jak se mnozí z vás bojí a naříkají: “Ale já nechci znovu propadnout temnotám zdejší jeskyně. Chci se již jen vznášet. Nechci se tu již s ničím spojovat.” Vidím, jak jste plni strachu z toho, že byste opět sklouzli tam, kam nechcete, neboť je nepochybné, že vaše touha po světelném domově a vyšších sférách je obrovská. Ale doba už pokročila a vy jste prozářili tolik stínů a pomohli jste s touto prací i zdejším bytostem...
Vaše zvědavost prožívat pozemské bytí byla kdysi obrovská... a brzy už se ocitnete ve vyšších sférách, tak se nebojte těchto posledních stínů a nemějte strach ze sklouznutí... či zapomnění... Pokud budete mít neustále na paměti toto rozhodnutí: “Nezapomínat na své Božství, na svou činnost prozařování svých vlastních stínů i stínů těch ostatních pro pozdvižení této Země”, budou vaše pozemská rozhodnutí, jež se od tohoto odvíjejí, vždy správná, ačkoliv ve Vás někdy mohou vyvolat pocit, že správná nebyla, z pohledu pozemského... Nicméně “správnost rozhodnutí” poznáte podle vlastního “vyzařování”... A když zrovna čelíte nějakým svým stínům, mějte na vědomí, že po rozpuštění tohoto stínu vaše vyzařování opět o něco zesílí a upevní se, a právě to vám pak už nic a nikdo nevezme...
Nechte sílu svého bytí zářit, ač se vaše pozemské bytí zrovna cítí rozbolavělé, zkřehlé, ustrašené, ztracené... Vdechněte sílu svého Božství do všech svých kroků a své cesty, a pak vězte, že jdete správně... “Ale jakto, že zde potkávám tolik temných, bolestných událostí, jdu-li správně, jak mi říkáš?”, ptáte se. Čím více světla z vás vyzařuje, tím více vyvolává na povrch temné netopýry vašich výplodů... a je na vás je vstřebat a proměnit v nádherná duhová ptáčátka... Až se nakonec setkáte s tím nejposlednějším stínem v sobě, se svou Osobností... jež si myslí, že je Pánem... Zde pouze síla vaší lásky a porozumění dokáže proměnit monstrum v andělskou bytost... Jste alchymisty života, proměňujete hrubý kov ve zlato... Hrubé frekvence na jemné... Temné na světlé... Ale nezapomeňte, že tyto dva protipóly jsou spojeny v lásce, neboť jejich souhrou se vytváří možnost uskutečnit vaši cestu za poznáním... A proto není důležité, jestli právě stojíte v temnotě či ve světle, důležité je, abyste si zůstali Vědomi, kým Jste... a také toho, že Láska je podstatou, cestou i cílem... Nechť je Vám toto sdělení nástrojem ve Vašem rozhodování... na vaší cestě...”
(Reprodukce celku nebo částí tohoto článku je povolena pro jakékoliv médium, pokud je připojena tato poznámka - www.reiki-centrumpraha.cz )
Jako malé ptáče odlétla jsem na svůj let za poznáním... Je tu toho tolik k vidění! Vše mě láká a chci se spojit se zdejším světem... vše je zde tak jiné, zvláštně pevné a vzdorné… líbí se mi to... chtěla bych to tu poznat, chtěla bych to tu ochutnat... chtěla bych si na chvilku zkusit, jaké to je, zde Být... chtěla bych pak Doma vyprávět vše, co jsem zde zažila... Ach ano, jen na chvilinku, nechte mne krátce ochutnat... jen malé sousto, jen přičichnu...
A najednou se snáším k zemi, k této pevné zvláštní hmotě... obklopuje mne silná zář, neboť vše je zde jaksi jiné, z jiného světla... a mé světlo zde září jiným leskem... nebojím se, je to tak dobrodužné! Ach, první bytůstka, kterou zde potkávám! Rozkošné stvoření, chtěla bych si s ní pohrát. “Kdo jsi!?” zamumlala na mne tato bytost zvláštními tóny... v její mysli jsem cítila, že se mne bojí. Neustále hleděla na má křídla. Ach tak, ona se bojí mých křídel? Ne, ona se bojí mé záře. Zakrývá si dlaněmi oči, jako by se na mne nemohla dívat! Její strach jí brání uzřít světlo mého domova. A tak skládám svá křídla a stahuji je ke svému tělu, abych tolik nezářila. Poodstupuji od ní, aby se tolik nechvěla...
Pomalu si odkrývá oči, ale celá se choulí do sebe, jakoby se bála se mi otevřít! Je to tak zvláštní stvoření. Proč se mne tolik bojí? Co je to za pocit - strach? Vnímám, jak ji sužuje, prochází jí a zcela se jí zmocňuje. Ty malé zvláštní stvořeníčko, jakpak jsi se dostala do područí takového pocitu? Co je to za temný nános, jež se na tebe tak lepí? Tvé záření je oslabené... neboť láska tvého života uvnitř neproudí... strach? Tak tomu říkáte? Aha, vidím to ve tvé mysli, ale neznám jej, u nás doma jej nemáme. Pojď ke mně, obejmu tě a zbavím této podivnosti. Cítím to, co cítíš ty, ale nechápu, kde se to tu vzalo, proč to tu je? Vždyť v Domově, v Chrámu Otce-Matky nic takového neexistuje, a tudíž toto je neskutečné... To jsem odlétla tak daleko od Domova? Ale vždyť já myslela, že domov je i zde, je všude - stále tam jsem, jen se mi “Zdá” že jsem daleko, ale to je přeci jen můj výlet za objevováním Stvoření... celého domova... ale, skutečně, je to tu příliš jiné... Je vůbec možné, že bych se ocitla v jiné Existenci?
Maličký, nechvěj se tímto přeludem, neměj “strach”, tento podivný stav, jež je zde všude cítit. Osvobodím tě a navrátíš se zpět do Domova. Ty jsi tu jistě uvízl, zapomněl jsi cestu zpět, jistě jsi byl tak zvědavý jako já... Ale jak dlouho jsi tu pobýval... ? Mnohé obleky jsi vystřídal, vidím to ve tvé duši, tolik zvláštních obrazů - ale ano, čtu v tobě, prožil jsi zde i nádherná poznání... copak to je? Toto? Ach! To neznám! Co to vidím, ty jsi prožíval takové stavy bytí? Toto doma nemáme! Přála bych si okusit toto chvění, jež jsi cítil - hmmm.... otřásalo celým tvým bytím a naplnilo tě barvami duhy, dvě duhy se spojily v jednu? Proč máš v sobě tedy tolik bolesti? Tak tomu zde říkáte... Neboj se maličký, jsem u tebe, domov je blízko...
Připadal mi tak křehký a zesláblý, neboť byl celý prostoupen tolika záznamy zkušeností, tolika emocemi a myšlenkami, které ho svazovaly, ale zároveň jej obohatily o zdejší poznání, dobrodružství, které jsem já neznala. Vše mne zde lákalo, i tento zvláštní pocit strachu zdál se podivně přitažlivým - jakoby se zde musel překonávat, aby přišlo to zvláštní zdejší chvění... Cítila jsem se silná a chtěla poznat vše, co zdejší oblast bytí nabízí. Vtom ke mně přibíhala další malá stvoření a klekala přede mnou, tvář pokládala na zem a obklopovala mne. Co to děláte?
Vypadali skutečně roztomile, legračně. To jsou tedy pocity! Proč je ale všechny obklopuje taková pomalu kmitající nepropustná mlha? Vědomím pronikám do jejich těl a myslí, abych pochopila, kým jsou - vždyť jejich DNA vlákna nejsou zcela aktivní, z části jsou zatemněná... oni ztratili své Božské vědomí jednoty, své schopnosti... Jak je to jen možné? Padli tak hluboko, daleko od Domova... Pojďte ke mně, maličcí, nebojte se, říkám jim paprsky svého vědomí a srdce, jelikož mi nerozumí - ale přece jen trochu cítí světlo v mém nitru. Musím je probudit, musím rozvířit onu jiskru v nich - dosud bojácně problikává, je tedy naděje, že se rozhoří a jejich bytosti se prozáří... a rozpomenou se.
Ano, nyní chápu, cítím sdělení ze svého Domova, od svých hvězdných milovaných - svolili jste mi, abych odletěla za tímto dobrodružstvím a prožila zdejší svět, ale za to zde musím probouzet zapomenuté bytosti, a rozžínat zde světlo domova... To je nádherné, děkuji vám, bratříčci a sestřičky! Je to nádherný dar poznání a služby. Přijímám jej, zatím se nechci vrátit - oni mne zde potřebují, a já potřebuji zdejší dobrodružství. Zůstanu neustále v kontaktu s vámi, milovaní, abych nezapomněla... jako zdejší zkřehlé bytosti...
S radostí se vrhám na svůj zdejší úkol a k těmto chvějivým pocitům. Svým světlem prozařuji jejich srdce a vědomí, ale cítím, že mnoho světla neunesou, musím pomaličku, postupně. Ach, bude to tu asi chvilku trvat, než je probudím, ale to nevadí, alespoň budu mít dost času na zažití toho mocného pocitu, který v některých ze zdejších bytostí vidím. Spojení se s druhou bytostí - ale proč to takto dělají, je to tak legrační! Kde vzniká ta silná touha, božskému pocitu se podobající stav? Toužím jej okusit...
Svou myšlenkou si přitahuji své zdejší zkušenosti, tak jako v Domovských sférách, ale jako by zde platily snad ještě jiné, mně neznámé Zákony. Snad je pochopím...
Milovaní drazí, zemské bytosti, neklaňte se mi, neuctívejte mne, jsme jedním, jen se musíte rozpomenout. Pomohu vám, abyste opět zazářili. Společně pozdvihneme zdejší planetku.
Jaký elán a odhodlání! Jaká touha po zdejším bytí byla ve mně... a jistě i ve vás, kteří jste sem přišli jako já... Nesmíme zapomenout na svůj původní záměr... nesmíme zapomenout na svůj původ...
Ale ten zvláštní pocit vášnivé lásky mezi mužem a ženou je tak přitažlivý. Toužila jsem jej okusit - a proto jsem přijala zdejší zákony duality, byla mi odebrána má křídla, ačkoliv mé světlo tím nebylo ohroženo - jen jsem musela zůstat neustále bdělá - “nezapomenout”... Z androgenní bytosti jsem se stala ženou bez křídel a začala svou pouť za hledáním svého protějšku. Cítila jsem tu touhu po opětovném spojení s částí mne samotné. Ale tento pocit byl tak obohacující, neboť jsem se tímto seznámila s onou ženskou částí v mém nitru. A zažívala jsem bytí z jedné jediné polarity - ženské. A ta touha po poznání mého protějšku a znovusplynutí s ním byla nádherná a tak silná! - nádherný pocit... toto u nás doma není...
Po dlouhém období hledání mé ztracené poloviny mne ale začal přepadat pocit smutku a beznaděje - opět další nový pocit! Jak tíživý... ne, to nesmím dopustit, tato lepkavá hmota mne nesmí obklopit, jinak bych zde uvízla a nesplnila svůj úkol... Jak čas plynul a má ztracená polovina se stále neobjevovala v mé blízkosti, začala jsem pociťovat jakousi touhu po mužském aspektu, který mi chyběl... A tak, ačkoliv jsem věděla, že to nebyla má součást, připadalo mi úplně úžasné se spojit s jinou jednotkou vědomí, v její mužské polaritě - a doplnit tak sebe samu a poznat, jaké to je... Jaké to je se spojit se zdejšími bytostmi, a na okamžik je vstřebat do sebe, a být novou, jinou? Mé přání se mi splnilo...
Náhle jsem stála naproti pozemskému muži, jenž sálal silným magnetismem - ano, to bylo to, co mi chybělo. V jeho očích byl zvláštní záblesk, a jeho aura pulzovala mocným proudem, který mne jakoby vábil, abych se k němu přiblížila... Byl odlišný od zdejších pozemských bytostí, ale nebyl z mého vesmírného domova - šablona stvoření pulzující v jeho těle byla odlišná od mé. Neuvízl tady, neboť ještě zářil - ale jeho energie byla úplně odlišná, od té mé... Odkud sem přišel? Proč?
Jak jsem tak stála v jeho blízkosti, zkoumala jeho čakry a vnitřní záznamy jeho duše, přitažlivost jeho energie mě zcela omámila - stála jsem nehybně a už neměla žádných otázek, už jsem nechtěla vědět, kým je a proč... jediné, co zde převládalo, byla má touha se s ním spojit... a on to pociťoval také... Oddala jsem se této pozemské blaženosti spojení se s odlišnou bytostí, pocházející z jiných vesmírů, byl to tanec dvou vzdálených hvězd, jež se propojily, aby naplnily jedna druhou novým prožitkem bytí, novým způsobem vnímání sebe sama a kolem kroužících vesmírů. Ve svém spojení jsme slučovali naše hvězdné domovy, tak vzdálené a tak odlišné... Opět jsme se rozpojili a utíkali ve smíchu jeden před druhým, abychom se potom opět spojili ve slastném objetí... A má skutečná část mne - můj mužský aspekt? Jistě také někde zažíval radost z obohacení se novými jednotkami vědomí...
Nebála jsem se, že bych se znovu nestala sama sebou, androgenní bytostí - chtěla jsem si plně prožít toto obohacování se o nové... tento pronikavý pocit touhy po spojení se vzdálenými vesmíry, světy... prostřednictvím jejich bytostí, které sem kdysi přišly, tak jako nedávno já... Jak dobrodružný, ale zároveň nebezpečný hon za poznáním... Stále však slyším přísný hlas svých hvězdných sourozenců, jenž mi připomíná, abych se zde neztratila a nezapomněla stále působit jako hvězdný vyslanec do dalekých sfér, v nichž se nyní ocitám... ale v jejich hlase cítím, že jsou překvapeni nádherou poznání, kterou tato zvláštní planetka nabízí... a tiše doufají, že mým prožitkem pocítí alespoň část toho, co já...
(Reprodukce celku nebo částí tohoto článku je povolena pro jakékoliv médium, pokud je připojena tato poznámka - www.reiki-centrumpraha.cz )
Celé mé bytí se natahuje k obloze plné hvězd. “Milovaní bratříčci a sestřičky z dalekých galaxií, Vesmírní sourozenci, je vůbec možné, abyste mne z tohoto hutného, časem a prostorem ovládaného místa slyšeli?” Z mého srdce vytryskává proud světla, aby vytvořil most mezi mnou a mým Domovem. Z mých očí stékají slzy smutku z tohoto iluzorního stavu odloučení. Cítím naše pouto, ano je stále zde. Žádné rozdíly ve frekvencích, jež nás klamně dělí, nemohou zničit světelné spojení z našich srdcí. Paprsky něhy, lásky a porozumění naplňují celou mou bytost, hladí tvář mé vnitřní bolesti z osamocení. Kdy se k Vám opět navrátím? Kdy skončí má pouť v této podivné oblasti existence? Prosebně hledím na oblohu - v tom jedna hvězda zajiskří. Ano, vzpomínám si, musím zde nejprve Zazářit, abych zde zanechala světelné semínko z mého Hvězdného domova. Ale vy vůbec netušíte, jak je to tu odlišné! Světlo nebes zde není vnímáno většinou bytostí. Jejich touha po probuzení světelné jiskry v nich je zcela mizivá! Jejich srdce jsou zmražená strachem, bolestí a nevědomím. Dokonce se rozčilují a někteří i zaútočí, když se jim snažím roznítit žár v jejich ledovém nitru. Je tak bolestné se zde pohybovat mezi tak zvláštními bytosmi. Jak jen mám zářit, když ve mně stesk po Domově narůstá? Jak mám sdělovat Božské principy, když odpovědí je jen posměch a nepochopení? Můj dech se proměnil ve vzlykot a má tvář byla mokrá, jakoby se zde zrovna prohnala silná bouře. Tolik jsem toužila se navrátit zpět... ale cítila jsem, že i přes mou vnitřní bolest, nějaká část mě stále v sobě chová naději, že můj úkol zde stále ještě mohu naplnit, a že i tyto slzy a smutek jsou součástí uskutečnění vyššího záměru. Obloha se vyjasnila a všechny hvězdy se třpytily jako kapky rosy na pavučině, osvícené stříbřitým měsíčním světlem. Ach ano, vím, jste zde se mnou, ikdyž se vše zdá být tak oddělené. Musím neustále udržovat na paměti naše spojenectví, naše souznění - a ačkoliv zde musím kráčet v temnotách a mezi ledovými pohasnutými jiskrami světla, má niterná touha projasnění zdejších koutů dimenze nesmí být zničena - tím by mi hrozilo mé uvíznutí zde... a mé zapomnění... a to se nesmí stát...
Mísí se ve mně hluboká vděčnost, láska, ale i křehkost při pohledu na ještě dlouhou cestu přede mnou. Pomalu zavírám oči, s tváří stále obrácenou k nebesům, z nichž padají chvějivé hvězdné esence, aby polechtaly mou tvář a rozesmály jej. Hvězdé paprsky mnou prostupují, jakoby se všechny hvězdy spojily do jednoho silného proudu světla, aby mne obklopil jako silný pilíř, o nějž se celé mé bytí opírá a posiluje se pro další kroky na mé zdejší cestě. Jsem prostoupena Světlem, jež všechen smutek, bol a beznaděj rozpouští a naplňuje mě touhou po tvoření a rozsévání hvězdných semínek zde na Zemi. Mé fyzické tělo jakoby se rozšiřovalo a já z něj ztrácím vědomí... a... padám... Kam? Kde se to ocitám? Nemohu se rozpomenout... toto místo mi je tak známé, ale kdy jsem zde byla? Ach ano, již si začínám vzpomínat - jsem na počáku mého záměru úkolu pro Zemi, před příchodem do dimenze Země, ale přitom již v jeho uskutečnění, v budoucnosti. Samozřejmě! Čas je jen iluzí! Minulost i budoucnost jsou Jedním - jsem v Záměru a jeho okamžitém naplnění! Toto byl plán pro Zemi - pozdvihnout ji k vyššímu stavu vědomí, k většímu záření kosmického světla lásky. Jsem ve sféře, kde myšlenka je v jejím okamžiku vzniknutí již jejím uskutečněním! Ano, nesmím to vzdávat, nesmím se nechat oklamat iluzí nevědomí, jež na Zemi panuje. Je nás mnoho, kteří sem přišli s tímto záměrem, byli jsme dobrovolní vyslanci z vyšších sfér - je to pro nás cesta za dobrodružstvím, poznáním a působením pro vývoj, jež je Božským záměrem. Nesmíme se nechat zatížit nevědomím a ztrátou víry v možnost naplnění tohoto vznešeného úkolu - jediným, co nám v tom brání je naše přesvědčení o nemožnosti. Běžím k Vám všem, které zde poznávám, objímáme se v posvátém kruhu spojení, jsme posilněni naším spojením a opět se dobrovolně vracíme zpět na Zemi - klouzáme po paprsku spojených hvězd... a probouzíme se opět na této zvláštní planetce, v tomto tak zdánlivě hustém prostředí plném tmy, ale také výzvy a možnosti nových poznání. Začínám opět vnímat své tělo, toto roztomilé a zvláštní vozítko pro ducha v pozemské hmotě. Cítím šimravý pocit u srdce a chce se mi smát. Jak krásný pocit, smích. Ano, vždyť zde nejsem sama - je nás mnoho, kdo přišli s tímto úkolem. Směji se a děkuji hvězdám a mým hvězdným sourozencům, že mne opět probudili a podpořili, v okamžiku, kdy jsem začala upadat do temných sfér smutku, beznaděje a pocitu odloučení a osamocení. Jsem naplněna radostí z poznání, že zde nejsem jedniná v temnotách, kdo má rozsvicet světla - a ať již moji sourozenci nosí jakékoli převleky fyzických těl, ať již jsou jakkoliv daleko ode mne na této planetě, vím, že jsme zde spolu a rozsvícením a zazářením pomáhám i jim, a oni zase mně... A ti naši milovaní, co nás pozorují z Domovských hvězdných sfér se těší z našeho činění a učí se naším poznáváním zde... Neboť jsme JEDNÍM - ač jednotlivými jednotkami božského vědomí... na divoké cestě za objevováním stvoření...
Pomalu zdvihám své tělo ze země, po tom, co padlo přílivem silného proudu světla. Rozhlížím se a nikoho blízkého nevidím. Kráčím nočním městem, temnou uličkou - z níž je vidět pár hvězd... jen malým mrknutím na ně kouknu a usměji se, abych jim vyjádřila své díky... Hledím už daleko před sebe, kráčím ve fyzickém těle, kolem mne domy a potulující se lidé nočním městem, hledajíc cosi, co ani sami netuší. Celé mé bytí září jako obrovská hvězda a já se již nebojím otevřít silný proud lásky, aby mnou protékal a pronikal vším, co mne obklopuje. Mé oči září jako žhnoucí láva, propalují temnou strustku nánosů nevědomí, jež tato dimenze všude obsahuje, pronikám vším co potkávám - nebojím se již tmy ani hutných pomalých frekvencí - neboť síla hvězdných esencí ve mně vše očištuje a pozdvihá. Spojuji se se vším, aby se vše stalo Mnou - tedy Světlem Lásky, Moudrosti a Síly - Vysokými frekvencemi Existence.
(Reprodukce celku nebo částí tohoto článku je povolena pro jakékoliv médium, pokud je připojena tato poznámka - www.reiki-centrumpraha.cz.)
15.7.2009
V zajetí touhy, strachu, myšlenek spojených s událostmi, lidmi či situacemi... Unášená vírem životních událostí, zcela ztracená sama sobě, propůjčující svá křídla svobody Vědění silám touhy a nevědomí... Smích střídá pláč, radost smutek... Zdánlivě nekonečná houpačka mezi bolestí a rozkoší ze života. Jako kyvadlo jsem procházela extrémními výkyvy - jednou toužíc po tomto, pak zase po něčem jiném, neustále očekávajíc či majíc přesnou představu o tom, jak věci v mém životě mají vypadat či se prolínat. Chvilková extáze radosti byla pouhou náhražkou Pravé radostné extáze Bytí, jež se nachází nad nad těmito výkyvy, v nitru či také v tom nejvyšším bodu... nás samých, ve Zdroji. Jakou mají důležitost události, jimiž procházíme, když ne tu, aby nás přivedly k pravému vnímání Života v nás, ke vše naplňující esenci bytí... Upnutí se na místa, situace, osoby či cíle je pouhým lákadlem, které nás odvádí od Nás samých. Je tak svůdné nechat svou pozornost neustále zaměstnanou svými cíly, touhami, osobami, místy... ale ten, kdo u toho není spojen s principem života v Sobě a ve Všem, je pouhým otrokem svých vlastních sítí, které se v nevědomém zoufalství snaží rozmotat a z nichž se snaží dostat, ač zcestným úsilím?
Nyní vnímám, že vnitřní Láska a Radost nejsou syceny vnějšími událostmi, ale silou napojení na zdroj v našem nitru. Strach a touha vlastnit, či očekávání a mé projekce byly tím, co mne drželo spoutanou a zabraňovalo mi prožívat skutečnou podstatu bytí ve Mně.
Teď jediná touha ve mně probouzí se a žhne, a to přinést toto poznání do vědomí druhých, přinést slast svého prožitku Božství do zdejšího světa.
Kolik sítí ještě budu muset rozmotávat? Kolik napojení mne může ještě svazovat a zabraňovat mi prožívat původní šablonu principů Bytí - tj. hlubokého vývoje v radosti, lásce a blaženosti, a v souladu se všemi a vším? Nesním zde? Vždyť tento svět duality určitě zase něco vymyslí, aby duši dostal do stinného kouta... Ale ne, jakmile najde toto své vnitřní světlo, živoucí puls dechu lásky, může jím přetavit na světlo cokoliv... Ano, události mohou zasáhnout to vnější ve mně, ale stále zde bude poznání Života... a to jistě obrátí vše k dobrému... Vždyť záměrem stvoření nebylo utrpení, ale blaženost ze zakoušení sebe sama a tvoření... Jistě, existuje moc, již někteří chtěli získat, a vytvořili tak těžké matrice systémů stvoření, chtěli uvěznit duši do uzamčených dimenzí... ale netuší, že tento jejich prožitek moci jim může vydržet jen dočasně... a pak se obrátí proti nim, aby pochopili, co činili... Cílem je přece jen poznávání, objevování, rozšiřování se...
(Reprodukce celku nebo částí tohoto článku je povolena pro jakékoliv médium, pokud je připojena tato poznámka - www.reiki-centrumpraha.cz )
13.7.2009
Ponořená do vln příboje života, čekám na svůj osud, jenž mi náleží, jenž má být naplněn. Trmácím se? Či jsem snad nesena? Zajisté záleží na mém pohledu na věc. Naše cesty byly rozděleny mučivými drápy nevědomosti a zloby, nebeský sen ráje proměnil se v temnou netopýří jeskyni. Setkáme se ještě někdy? Proč klást tuto otázku, když vše je již zde... i nyní, když tu nejsi, cítím, že láska spojuje nás někde v těch sférách, kam kyvadlo duality nedosáhlo. Toužím, a přesto jsem v klidu, neočekávám nic... i v temnotě jeskyně mé vniřní světlo lásky proměňuje vše ponuré v ve svět naplněný paprsky duhy. Vše je zde tak zdánlivé - jen pouhým odrazem toho, co máme v sobě... jsi tedy vůbec skutečný? Stalo se to vše, nebo jsem snad jen snila? Vzpomínka za vzpomínkou valí se do mého vědomí, kam to vše zařadit? Co mi jen chějí sdělit? Dávné doby, jež se zdají tak blízké a známé, snad skutečnější než můj současný život. Objevují se, aby mi přinesly poselství pro můj život zde a nyní, v tomto čase a prostoru, v němž jsem se tak záhadným způsobem ocitla? Pomohou mi nalézt smysl naší lásky, jež se nachází v úskalí a temnotě, omotaná dávnými pavučinami, které jsme sami vytvořili?
Chápu, naše nevědomé činy nás dovedly do temnoty. A přesto i zde, v této temnotě, cítím, že vše mělo být jinak... či mohlo být jinak... Snad každý z nás musí nejprve sám prozřít a překonat svou vlastní nedokonalost a prozářit stinné kouty své duše, než nás proud života opět přivede k sobě, a v lásce a moudrosti bude moci být dokončen náš úkol...
Byli jsme si dokonalým zrcadlem a sloužili si jako nejpřísnější zkoušející ... ty jsi však zrcadlo chtěl rozbít, už jsi neunesl SVOU VLASTNÍ tvář, již jsi spatřil v mém zrcadle... Snad tvá duše nalezne prozření a světlo poznání... Není třeba si být přítěží, závažím a stahovat se dolů... Víš, jak miluji létání, a tak mne už nespoutávej... už to ani nemůžeš udělat... jen bys tak poutal sám sebe... Já ti dávám volnost a věřím proudu...
Mé poznání je silnější a hlubší... Neuznával jsi a nedokázal jsi přijmout hloubku ženství ve mně... měl jsi z něj strach... Neviním tě z toho, jen teď už vím, že to má síla, a ne křehkost tě děsila. Nyní letím volná jako pták, na silných křídlech a svobodná ve své mysli... Miluji... hluboce miluji... Sebe... Já... vše naplňující Život... a ty jsi v něm... a tak tě také miluji... ale již nejsi a nebudeš více překážkou mé Lásce k Bytí... k tomuto božskému stavu milování, neboť nyní vím, že láska mezi mužem a ženou má být klíčem k této Všezahrnující Lásce, pulzu života, a ne její překážkou... Mohlo to tak být, ale zvolili jsme si zřejmě prožívat temnou stranu našeho spojení... ale i právě to je na této dimenzi bytí pozoruhodné... poučné... A toto poznání, ač bolestné, nám pomůže se ještě více obrátit ke Světlu lásky... a být jisti... A tak ti děkuji...
(Reprodukce celku nebo částí tohoto článku je povolena pro jakékoliv médium, pokud je připojena tato poznámka - www.reiki-centrumpraha.cz )